Příběh

Jerash

Jerash


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Jerash nebo Jarash je jedním z nejlépe zachovaných starověkých římských míst na světě. Jakmile byl Jerash známý jako Gerasa, věří se, že byl osídlen již od neolitu. Je to však působivé římské město postavené v Jerash, které v této oblasti zanechalo největší stopu a stalo se po Petře druhým nejoblíbenějším turistickým místem Jordánska.

Jerash byl součástí římské provincie Sýrie po dobytí oblasti generálem Pompeiem v roce 64 př. N. L. Později se stalo jedním z deseti měst dekapolské ligy, během dvou století římské nadvlády vzkvétalo a bohatlo. Během této doby Jerash prošel několika koly rekonstrukce, z nichž velká část nastala v prvním století našeho letopočtu. Jedna taková příležitost byla v roce 129 n. L., Po návštěvě císaře Hadriána. Po této návštěvě byl postaven Hadriánův oblouk neboli „Triumfální oblouk“, jehož ruiny lze stále vidět v jižní části Jerash mimo samotný archeologický park.

Ve třetím století našeho letopočtu dosáhl Jerash svého vrcholu jako prosperujícího obchodního centra s populací až 20 000 lidí. Ve skutečnosti byl Jerash dokonce oceněn statusem kolonie. Na tento úspěch však brzy navázal Jerashův pomalý pád.

Několik událostí v průběhu příštích století, včetně zničení Palmýry v roce 273 n. L., Drancování jeho chrámů za účelem vybudování křesťanských kostelů za císaře Justiniána v šestém století a dobytí regionu muslimy v sedmém století, to vše přispělo k úpadku Jerash . To bylo ještě zhoršeno zemětřesením v roce 747 n. L. Bez ohledu na okupaci křižáky ve dvanáctém století Jerash padl a ležel opuštěný ve 13. století.

Dnes se turisté hrnou podívat se na Jerashovy rozsáhlé a působivé ruiny, včetně Artemidina chrámu a Fóra s velkými iontovými sloupy. Jerashova původní hlavní ulice, Cardo, prochází středem lokality a svými viditelnými značkami vozů a podzemním drenážním systémem je sama o sobě fascinující.

Mezi další aspekty Jerash, které musíte vidět, patří stále fungující Jižní divadlo s 3000 sedadly postavené v letech 90–92 po dobu vlády císaře Domiciána, Severní divadlo ve druhém století našeho letopočtu a fontána Nymphaeum. Návštěvníci mohou také vidět mnoho artefaktů nalezených během vykopávek tohoto místa v archeologickém muzeu Jerash.


Obsah

Důkazy o lidské činnosti v Jordánsku sahají až do období paleolitu. Ačkoli z této éry neexistují žádné architektonické důkazy, archeologové našli nástroje, jako například ruční sekery s pazourkem a čedičem, nože a škrabadlo.

V neolitu (8500–4500 př. N. L.) Došlo ke třem zásadním posunům. Nejprve se lidé usadili, žili v malých vesnicích a objevovali a domestikovali nové zdroje potravy, jako jsou obilná zrna, hrách a čočka, stejně jako kozy. Lidská populace vzrostla na desítky tisíc.

Za druhé, tento posun ve vzorcích osídlení byl zřejmě katalyzován výraznou změnou klimatu. Zejména východní poušť byla teplejší a sušší, nakonec až do bodu, kdy se po většinu roku stala neobyvatelnou. Předpokládá se, že k této klimatické změně povodí došlo mezi 6500 a 5500 před naším letopočtem.

Za třetí, počínaje někdy mezi 5500 a 4500 př. N. L., Začali obyvatelé vyrábět keramiku spíše z hlíny než ze sádry. Technologie výroby keramiky do oblasti pravděpodobně zavedli řemeslníci z Mezopotámie.

Největší neolitické naleziště v Jordánsku je v Ein Ghazal v Ammánu. Mnoho budov bylo rozděleno do tří odlišných čtvrtí. Domy byly obdélníkové a měly několik pokojů, některé s omítnutou podlahou. Archeologové objevili lebky pokryté sádrou a bitumenem v očních důlcích na místech po celém Jordánsku, Izraeli, palestinských územích a Sýrii. Socha objevená v Ein Ghazalu je považována za starou 8 000 let. Jen něco málo přes jeden metr vysoký zobrazuje ženu s obrovskýma očima, hubenými pažemi, hrbolatými koleny a detailním ztvárněním jejích prstů.

V období chalkolitu (4500–3200 př. N. L.) Se začala měď tavit a používat k výrobě seker, hrotů šípů a háčků. Převažovalo spíše pěstování ječmene, datlí, oliv a čočky a domestikace ovcí a koz než lov. Životní styl v poušti byl pravděpodobně velmi podobný moderním beduínům.

Tuleitat Ghassul je velká vesnice z období Chalcolithic, která se nachází v údolí Jordánu. Stěny jeho domů byly ze sluncem vysušených bahenních cihel, střechy ze dřeva, rákosí a bláta. Některé měly kamenné základy a mnohé velké centrální nádvoří. Stěny jsou často malovány jasnými obrazy maskovaných mužů, hvězd a geometrických motivů, které mohly být spojeny s náboženskou vírou. [1]

Mnoho vesnic vybudovaných ve starší době bronzové (3200–1950 př. N. L.) Zahrnovalo jednoduchou vodní infrastrukturu a také obranná opevnění pravděpodobně navržená k ochraně před nájezdy sousedních kočovných kmenů.

V Bab al-Dhra ve Wadi `Araba objevili archeologové více než 20 000 šachtových hrobek s více komorami a také domy z hliněných cihel obsahujících lidské kosti, hrnce, šperky a zbraně. Stovky dolmenů roztroušených po horách byly datovány do pozdního chalkolitu a rané doby bronzové. [2]

Ačkoli psaní bylo vyvinuto před 3000 před naším letopočtem v Egyptě a Mezopotámii, v Jordánsku, Kanaánu a Sýrii se obecně používalo až o několik tisíc let později, přestože archeologické důkazy naznačují, že obyvatelé Transjordánu obchodovali s Egyptem a Mezopotámií.

Mezi lety 2300 a 1950 př. N. L. Byla řada velkých opevněných měst na kopcích opuštěna buď ve prospěch malých, neopevněných vesnic, nebo pastoračního životního stylu. Neexistuje shoda na tom, co způsobilo tento posun, ačkoli se předpokládá, že to byla kombinace klimatických a politických změn, které ukončily síť městských států.

Během střední doby bronzové (1950–1550 př. N. L.) Se migrace přes Blízký východ zvýšila. Mezi Egyptem, Sýrií, Arábií a Kanaánem včetně Transjordánu se nadále rozvíjelo obchodování, což vedlo k šíření technologií a dalších charakteristických znaků civilizace. Bronz, kovaný z mědi a cínu, umožňoval výrobu odolnějších seker, nožů a dalších nástrojů a zbraní. Zdá se, že v severním a středním Jordánsku vznikly velké a odlišné komunity, zatímco na jihu žilo nomádské beduínské obyvatelstvo známé jako Shasu.

Nová opevnění se objevila na místech, jako je Ammánská citadela, Irbid a Tabaqat Fahl (nebo Pella). Města byla obklopena valy ze zemních hrází a svahy byly pokryty tvrdou omítkou, takže stoupání bylo kluzké a obtížné. Pella byla uzavřena mohutnými zdmi a strážními věžemi.

Archeologové obvykle datují konec střední doby bronzové zhruba do roku 1550 př. N. L., Kdy byli Hyksové vyhnáni z Egypta během 17. a 18. dynastie. Během této doby byla zničena řada měst střední doby bronzové v Kanaánu včetně Transjordánu.

Nejvýznamnějšími říšemi doby železné v Transjordánu byly Ammon, Moab a Edom. [3] Ammonité měli svůj kapitál v Rabbath Ammon. Moabité založili své království na území dnešní Kerakské gubernie s hlavním městem Kir Moab (Kerak) [4] a Edomské království bylo založeno v dnešním jižním Jordánsku a jižním Izraeli, s hlavním městem Bozrah v dnešním guvernorátu Tafilah . Království Ammon si udrželo nezávislost na asyrské říši, na rozdíl od všech ostatních království v oblasti, která byla dobyta. [5]

Asi v roce 840 př. N. L. Se Mesha, král Moabitů, vzbouřil proti „Davidovu domu“. Moab ležel východně od Mrtvého moře, asi 70 kilometrů jižně od Ammánu. Následující válka je zaznamenána v kapitole 3 Bible 2 Kings. Biblické vyprávění potvrzuje Mesha Stele, také známý jako Moabitský kámen, který byl nalezen v jordánském městě Dhiban v roce 1868. Tento nález naznačoval, že Moabité pracovali s nápisy na namodralém čedičovém kameni.

Město Saltus bylo pravděpodobně založeno Alexandrem Velikým. Později ve starověku došlo k vzestupu nabatejského království (arabsky: الأنباط Al-Anbat) [ Citace je zapotřebí ] s hlavním městem v Petře, které se časem stalo hraničním, klientským státem Římské říše, který se do Říše v roce 106 n. l. vstřebal. Během řecko-římského období vlivu se v regionu vyvinula také řada polonezávislých městských států, seskupených generálem Pompeiem do městské ligy, Dekapole, a to včetně území dnešního Jordánska, měst Gerasy (Jerash), Philadelphia (Amman), Abila (pravděpodobně identický se starověkým Raphanou, dnešním Quweilbehem), Dion a Capitolias (Beit Ras možná stejný jako starověký Dion, s různými pokusy o identifikaci), Gadara (Umm Qays) a Pella (Tabaqat Fahl , západně od Irbidu). Po křesťanství římské říše ve 4. století používají historici pro východní říši termín Byzantská říše. Křesťanský arabský kmen Ghassanidů vládl Transjordánu jménem Byzantinci. Bylo objeveno mnoho nádherných mozaikových podlah z kostelů byzantského období, nejznámější obsahuje takzvanou Madabovu mapu Svaté země.

Na počátku 7. století se oblast moderního Jordánska začlenila do nové arabsko-islámské říše Umajjovců (první muslimská dynastie), která od roku 661 do roku 750 n. L. Vládla velké části Blízkého východu. V té době se Ammán, dnes hlavní město Jordánského království, stal hlavním městem v „Jund Dimashq“ (vojenský obvod Damašku) a stal se sídlem guvernéra provincie. Ve skutečnosti bylo jméno „Al-Urdun“ (Jordánsko) používáno na umajjovských postreformních měděných mincích začínajících na počátku 8. století a představuje nejstarší oficiální použití názvu přijatého v 20. století pro moderní stát. Kromě toho byly v Jordánsku nalezeny olověné pečeti s arabskou frází „Halahil Ardth Al-Urdun“ (mistr země Jordánsko) z konce 7. až počátku 8. století n. L. Kromě toho byly také nalezeny arabsko-byzantské mince „stojícího kalifa“ ražené pod Umajjovci, které nesou značku mincovny „Ammán“. Používání jmen Al-Urdun/Jordánsko a Ammán se tedy datuje přinejmenším do prvních desetiletí arabsko-muslimského ovládnutí regionu.

Za umajjovských nástupců Abbásidů (750–1258) byl Jordánsko opomíjeno a začalo chřadnout kvůli geopolitickému posunu, ke kterému došlo, když Abassidové přesunuli svůj kapitál z Damašku do Kufy a později do Bagdádu.

Po úpadku Abbasidů ovládaly části Jordánu různé mocnosti a říše včetně křižáků, Ayyubidů, Mamluků a Osmanů, kteří kolem roku 1517 dobyli většinu arabského světa.

V roce 1516 osmanské síly napadly Levant a získaly kontrolu. [6] Zemědělské vesnice v Jordánsku byly v 16. století svědkem období relativního rozkvětu, ale později byly opuštěny. [7] V příštích stoletích osmanská vláda v této oblasti občas téměř chyběla a omezovala se na každoroční návštěvy výběru daní. [7] To vedlo k krátkodobé okupaci wahhábistickými silami (1803–1812), ultraortodoxním islámským hnutím, které vzniklo v Najdu v Saúdské Arábii. Ibrahim Pasha, syn guvernéra egyptského guvernéra na žádost osmanského sultána, vykořenil wahhábistickou moc v úspěšné kampani mezi lety 1811 a 1818. V roce 1833 se Ibrahim Pasha obrátil na Osmany a nastolil svoji vládu, jejíž represivní politika vedla k neúspěšná rolnická vzpoura v Palestině v roce 1834. Transjordánská města Al-Salt a Al-Karak byla zničena silami Ibrahima Paši za uchovávání uprchlého vůdce palestinské revolty. Egyptská vláda byla později násilně ukončena po západním zásahu, osmanská vláda byla obnovena. Ruské pronásledování sunnitských muslimských Čerkesů v Čerkesku si v roce 1867 vynutilo jejich imigraci do regionu, kde dnes tvoří malou část etnické struktury země. [8] Útlak a nedbalost vůči lidem v regionu přinutila úbytek obyvatelstva, zbyli jen kočovní beduíni. [9] Městské osady s malou populací zahrnovaly Al-Salt, Irbid, Jerash a Al-Karak. [10] K nedostatečnému rozvoji městského života v Jordánsku přispěla skutečnost, že do sídel vpadli beduíni jako zdroj obživy, urbanisté jim museli platit, aby zůstali v bezpečí. [11] Poloha Jordánu leží na trase, kterou se vydávají muslimové na pouť do Mekky, což obyvatelům ekonomicky pomohlo, když v roce 1910 Osmané postavili železnici Hejaz spojující Mekku a Istanbul. Osmanský útlak vyvolal v regionu beduínské kmeny, jako například Adwan , Bani Hassan, Bani Sakhr a Howeitat, aby se vzbouřili, Nejpozoruhodnější vzpoury byly Shoubakova vzpoura a Karakova vzpoura, byly potlačeny jen s velkými obtížemi. [8]

Po čtyřech stoletích stagnující osmanské nadvlády (1516–1918) turecká kontrola nad Transjordánskem skončila během první světové války, kdy hášimovská armáda Velké arabské vzpoury převzala a zajistila dnešní Jordánsko s pomocí a podporou místní beduínské kmeny, Cirkesové a křesťané. [12] Vzpouru zahájili hášimovci a vedl ji Sharif Hussein z Mekky proti Osmanské říši. Stalo se to kvůli vzniku arabského nacionalismu a odporu vůči osmanským úřadům. [9] Vzpouru podpořili spojenci první světové války včetně Británie a Francie. [13]

Po rozpadu Osmanské říše na konci první světové války Společnost národů a okupační mocnosti, Británie a Francie, překreslila hranice Blízkého východu. Jejich rozhodnutí, zejména dohoda Sykes -Picot, vedla ke zřízení francouzského mandátu pro Sýrii a britského mandátu pro Palestinu. Ta zahrnovala území Transjordánu, které bylo přiděleno jordánskému Abdullahovi I. přibližně rok před dokončením mandátního dokumentu (mandát oficiálně představen v roce 1923). [ Citace je zapotřebí ]

Jedním z důvodů bylo, že britská vláda v té době měla najít roli pro Abdullaha poté, co jeho bratr Faisal ztratil kontrolu v Sýrii. Po francouzské okupaci pouze severní části syrského království byl Transjordan ponechán v období interregnum. O několik měsíců později dorazil do Transjordánu Abdullah, druhý syn Sharifa Husajna. Faisal následně dostal roli iráckého krále. Britové následně udělali z Abdullaha emíra nově vytvořeného Transjordánu. Abdullah byl zpočátku nespokojen s územím, které mu bylo přiděleno, a doufal, že jde pouze o dočasné přidělení, které bude nahrazeno Sýrií nebo Palestinou. [14] Stálý soud pro mezinárodní spravedlnost a Mezinárodní rozhodčí soud zřízený Radou Společnosti národů vynesly v roce 1925 rozsudky, které určovaly, že Palestina a Transjordánsko jsou nově vytvořené nástupnické státy Osmanské říše, jak je definuje mezinárodní právo. [15]

Nejzávažnějšími hrozbami pro postavení Emira Abdulláha v Transjordánu byly opakované vpády Wahhábů z Najdu do jižních částí jeho území. [16] Emir byl bezmocný odrazit tyto nájezdy sám, takže Britové udržovali vojenskou základnu s malým letectvem na Marce poblíž Ammánu. [16]

V roce 1928 Británie oficiálně poskytla králi Abdulláhovi plnou autonomii, ačkoli britský RAF nadále zajišťoval bezpečnost emirátu. [ Citace je zapotřebí ]

Emirát Transjordánsko měl 200 000 obyvatel v roce 1920, 225 000 v roce 1922 a 400 000 (jako Království) v roce 1948. [17] Téměř polovina populace v roce 1922 (kolem 103 000) byla kočovná. [17]

Úpravy zařízení

Dne 17. ledna 1946 britský ministr zahraničí Ernest Bevin ve svém projevu na Valném shromáždění OSN oznámil, že britská vláda hodlá v blízké budoucnosti podniknout kroky k vytvoření Transjordánu jako plně nezávislého a suverénního státu. [18] Londýnská smlouva byla podepsána britskou vládou a transjordánským emirem dne 22. března 1946 jako mechanismus k uznání úplné nezávislosti Transjordánu po ratifikaci parlamenty obou zemí. Blížící se nezávislost Transjordánu byla uznána 18. dubna 1946 Společností národů během posledního setkání této organizace. Dne 25. května 1946 se Transjordánsko stalo „Hášimovské transjordánské království„když byl vládnoucí‚ Amir ‘transjordánským parlamentem v den ratifikace londýnské smlouvy znovu označen za„ krále “. 25. květen se v Jordánsku stále slaví jako den nezávislosti, i když zákonně transjordánský mandát skončil 17. června 1946, kdy byly v souladu s Londýnskou smlouvou vyměněny ratifikace v Ammánu a Transjordánsko získalo úplnou nezávislost. [19] Když král Abdullah požádal o členství v nově vzniklé OSN, jeho žádost vetoval Sovětský svaz s odvoláním na to, že národ nebyl „plně nezávislý“ na britské kontrole. To vyústilo v další smlouvu v březnu 1948 s Británií, ve které byla odstraněna všechna omezení suverenity. Navzdory tomu nebyl Jordan do 14. prosince 1955 řádným členem OSN.

V dubnu 1949, poté, co země získala kontrolu nad Západním břehem, se oficiální název země stal „Jordánské hášimovské království". [20] [21]

1948 Válka a anexe Západního břehu Edit

Transjordán byl jedním z arabských států, které byly proti druhému rozdělení Palestiny a vytvoření Izraele v květnu 1948. Účastnilo se války mezi arabskými státy a nově založeným Státem Izrael. Tisíce Palestinců uprchly z arabsko-izraelských bojů na Západní břeh Jordánu a Jordánsko. Dohody o příměří ze dne 3. dubna 1949 nechaly Jordánsko pod kontrolou Západního břehu a stanovily, že demarkační linie příměří se nedotýkají budoucích územních sídel nebo hraničních linií.

Valné shromáždění OSN přijalo plán budoucí vlády Palestiny, který vyzval k ukončení mandátu nejpozději do 1. srpna 1948.

Díla Bennyho Morrise, Avi Shlaima, Ilana Pappeho, Mary Wilsonové, Eugena Rogana a dalších historiků nastiňují modus vivendi dohoda mezi Abdullahem a Yishuvem. Tyto práce jsou vyučovány ve většině izraelských univerzitních kurzů o historii, politologii a sociologii regionu. [22] Archivní materiály odhalují, že si strany mezi sebou vyjednaly neútočící rozdělení Palestiny a že původně souhlasily s dodržováním podmínek rezoluce OSN. John Baggot Glubb, velitel arabské legie, napsal, že britský ministr zahraničí Bevin dal zelenou arabské legii obsadit území přidělené arabskému státu. Předseda transjordánské vlády vysvětlil, že Abdulláh obdržel stovky peticí od palestinských významných osobností požadujících ochranu po stažení britských sil. Eugene Rogan říká, že tyto petice z téměř každého města a vesnice v Palestině jsou zachovány The Hashemite Documents: The Papers of Abdullah bin al-Husayn, volume V: Palestine 1948 (Amman 1995). [23]

Poté, co byl mandát ukončen, vstoupily transjordánské ozbrojené síly do Palestiny. Rada bezpečnosti přijala rezoluci podporovanou USA, která zjišťovala počet a uspořádání transjordánských ozbrojených sil v Palestině. Transjordánský ministr zahraničí odpověděl telegramem, „že OSN ani USA transjordánsko neuznaly, ačkoli oběma byla dána příležitost více než dva roky. Přesto USA okamžitě uznaly židovský stát, přestože faktory tohoto uznání byly chybí. " [24]

Abdullah vysvětlil Radě bezpečnosti, proč transjordánské ozbrojené síly vstoupily do Palestiny, řekl: „byli jsme nuceni vstoupit do Palestiny, abychom chránili neozbrojené Araby před masakry podobnými masakrům v Deir Yassin.“ [25]

Po dobytí Západního břehu Jordánu během arabsko -izraelské války byl Abdullah na konferenci v Jerichu vyhlášen králem Palestiny. Následující rok Jordánsko anektovalo Západní břeh.

Spojené státy rozšířily de jure uznání transjordánské vládě a izraelské vládě ve stejný den, 31. ledna 1949. [26] Clea Bunch řekl, že „prezident Truman vytvořil vyváženou politiku mezi Izraelem a jeho umírněnými hášimovskými sousedy, když současně rozšířil formální uznání na nově vytvořený stát Izrael a království Transjordánsko. Tyto dva národy byly v mysli prezidenta nevyhnutelně spojeny jako dvojčata rozvíjejících se států: jeden sloužící potřebám uprchlického Žida, druhý pohlcující nedávno vysídlené palestinské Araby. Truman si navíc byl vědom soukromé dohody, které existovaly mezi vůdci Židovské agentury a jordánským králem Abdalláhem I. Proto Trumanovi dávalo smysl upřednostňovat oba státy s uznáním de iure. “ [27]

V roce 1978 zveřejnilo americké ministerstvo zahraničí memorandum o rozhovoru mezi panem Stuartem W. Rockwellem z úřadu pro záležitosti Afriky a Blízkého východu a Abdel Monem Rifai, poradcem Jordanského vyslanectví, 5. června 1950. Pan Rifai se zeptal, kdy Spojené státy uznaly spojení Arabské Palestiny a Jordánska. Pan Rockwell vysvětlil postoj ministerstva a uvedl, že není zvykem USA vydávat formální prohlášení o uznání pokaždé, když cizí země změní svou územní oblast. Ke sjednocení Arabské Palestiny a Jordánska došlo v důsledku vůle lidu a USA přijaly skutečnost, že jordánská suverenita byla rozšířena na novou oblast. Pan Rifai řekl, že si toho neuvědomil a že ho velmi potěšilo zjištění, že USA tuto unii ve skutečnosti uznaly. [28]

Jordánsko bylo přijato jako členský stát OSN dne 14. prosince 1955. [29]

24. dubna 1950 Jordánsko formálně anektovalo Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) [30] a deklarovalo „úplnou jednotu mezi oběma stranami Jordánu a jejich spojením v jeden stát… v jehož čele vládne král Abdullah Ibn al Hussain“. [31] Všichni obyvatelé Západního břehu získali jordánské občanství. Prosincová konference Jericha v prosinci 1948, setkání prominentních palestinských vůdců a krále Abdulláha, hlasovala pro připojení k tehdejšímu Transjordánu. [32]

Jordánská anexe byla Ligou Arabů a dalšími považována za nezákonnou a neplatnou. Byla uznána Británií, Irákem a Pákistánem. [33] [34] [35] Anexe Západního břehu více než zdvojnásobila počet obyvatel Jordánska. [36] Irbid i Zarqa více než zdvojnásobili svou populaci z méně než 10 000 na více než 23 000, respektive 28 000. [17]

Vláda krále Husajna Upravit

Nejstarší syn krále Abdalláha, jordánský Talal, byl prohlášen králem v roce 1951, ale v roce 1952 byl prohlášen za mentálně nezpůsobilého k vládnutí a sesazen. Jeho syn Hussein Ibn Talal se stal králem k jeho osmnáctým narozeninám, v roce 1953.

Padesátá léta byla označena jako doba „jordánského experimentu s liberalismem“. V nově napsané ústavě byla zaručena svoboda slova, svoboda tisku a svoboda sdružování stejně jako již pevně stanovená doktrína svobody vyznání. Jordan měl v 50. a na počátku 60. let jednu z nejsvobodnějších a nejliberálnějších společností na Blízkém východě a ve větším arabském světě.

Jordánsko ukončilo svůj vztah speciální smlouvy o obraně se Spojeným královstvím a britské jednotky dokončily své stažení v roce 1957. V únoru 1958, po oznámení sloučení Sýrie a Egypta do Sjednocené arabské republiky, Irák a Jordánsko oznámily Arabskou federaci Iráku a Jordánska , také známý jako Arabská unie. Unie byla rozpuštěna v srpnu 1958.

V roce 1965 uzavřely Jordánsko a Saúdská Arábie dvoustrannou dohodu, která upravila hranici. Přesměrování mělo za následek určitou výměnu území a jordánské pobřeží v Aqabském zálivu se prodloužilo asi o osmnáct kilometrů. Nová hranice umožnila Jordánsku rozšířit přístavní zařízení a vytvořila zónu, ve které se obě strany dohodly na rovnoměrném sdílení příjmů z ropy, pokud by byla objevena ropa. Dohoda také chránila práva na pastvu a zalévání kočovných kmenů uvnitř vyměněných území.

Jordánsko podepsalo v květnu 1967 s Egyptem pakt vzájemné obrany a zúčastnilo se spolu se Sýrií, Egyptem a Irákem šestidenní války v červnu 1967 proti Izraeli. Během války převzal Izrael kontrolu nad východním Jeruzalémem a Západním břehem, což vedlo k dalšímu velkému přílivu palestinských uprchlíků do Jordánska. Jeho populace palestinských uprchlíků - 700 000 v roce 1966 - vzrostla o dalších 300 000 ze Západního břehu. Výsledkem summitu Arabské ligy dne 29. srpna 1967 byla Chartúmská rezoluce, která podle Abd al Azima Ramadana ponechala pouze jednu možnost -válku s Izraelem. [37]

V období po válce v roce 1967 došlo k nárůstu moci a významu palestinských ozbrojenců (fedayeen) v Jordánsku. Jiné arabské vlády se pokusily vypracovat mírové řešení, ale v září 1970, známé jako černé září v Jordánsku, pokračovalo fedayeen akce v Jordánsku - včetně zničení tří mezinárodních letadel unesených a držených v poušti východně od Ammánu - přiměly jordánskou vládu k akci. V následných těžkých bojích syrské tankové síly zaujaly pozice v severním Jordánsku, aby podpořily fedayeen ale byl nucen ustoupit. Do 22. září uspořádali arabští ministři zahraničí v Káhiře příměří, které začalo následující den. Sporadické násilí však pokračovalo, dokud jordánské síly nezískaly rozhodující vítězství nad fedayeen v červenci 1971, vyhnal je ze země.

Pokus o vojenský převrat byl zmařen v roce 1972. Během jomkipurské války v roce 1973 nedošlo k žádným bojům po příměří z roku 1967, ale Jordánsko vyslalo do Sýrie brigádu k boji s izraelskými jednotkami na syrském území.

V roce 1974 uznal král Hussein OOP jako jediného legitimního zástupce palestinského lidu. V roce 1986 však Husajn přerušil politické vazby s OOP a nařídil uzavření hlavních kanceláří. V roce 1988 se Jordan zřekl všech nároků na Západní břeh, ale zachoval si administrativní roli až do konečného vypořádání. Husajn také veřejně podporoval palestinské povstání neboli První intifádu proti izraelské nadvládě.

Jordánsko bylo v 80. letech svědkem jedněch z nejzávažnějších protestů a sociálních otřesů ve své historii, protesty na jordánských univerzitách, zejména na univerzitě Yarmouk a městských oblastech, protestovaly proti inflaci a nedostatku politické svobody. V jižním městě Ma'an došlo k masivnímu převratu. V několika městech došlo ke vzpouře kvůli růstu cen v roce 1989. Ve stejném roce proběhly první všeobecné volby od roku 1967. Proti tomu protestovali pouze nezávislí kandidáti kvůli zákazu politických stran v roce 1963. Stanné právo bylo zrušeno a nastalo období rychlé politické začala liberalizace. Parlament byl obnoven a bylo vytvořeno asi třicet politických stran, včetně Front islámské akce.

Jordánsko se přímo neúčastnilo války v Perském zálivu v letech 1990–91, ale rozešlo se s arabskou většinou a podpořilo irácké postavení Saddáma Husajna. Tato pozice vedla k dočasnému zrušení americké pomoci Jordánsku. V důsledku toho se Jordánsko dostalo do vážného ekonomického a diplomatického napětí. Po irácké porážce v roce 1991 se Jordánsko spolu se zástupci Sýrie, Libanonu a Palestiny dohodlo na účasti na přímých mírových jednáních s Izraelem sponzorovaných USA a Ruskem. Nakonec Jordán vyjednal ukončení nepřátelských akcí s Izraelem a podepsal v tomto smyslu deklaraci 25. července 1994, Izraelsko-jordánská mírová smlouva byla uzavřena 26. října 1994 a ukončila 46letý oficiální válečný stav.

K nepokojům v cenách potravin došlo v roce 1996 poté, co byly podle ekonomického plánu pod dohledem Mezinárodního měnového fondu odebrány dotace. Na konci devadesátých let byla míra nezaměstnanosti Jordánska téměř 25%, zatímco téměř 50% zaměstnaných bylo na vládní výplatní listině. Parlamentní volby v roce 1997 bojkotovalo několik stran, sdružení a vůdčích osobností.

V roce 1998 byl král Hussein ve Spojených státech léčen z rakoviny lymfatického systému. Po šesti měsících léčby se vrátil domů na bouřlivé přivítání v lednu 1999. Brzy poté však musel odletět zpět do USA na další léčbu. Král Hussein zemřel v únoru 1999. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než 50 hlav států. Na trůn nastoupil jeho nejstarší syn, korunní princ Abdullah. [38]

Vláda krále Abdalláha II. Upravit

Ekonomická úprava

V březnu 2001 král Abdullah a prezidenti syrského Bašára Asada a egyptského Husního Mubaraka uvedli do provozu elektrickou linku 300 milionů dolarů (207 milionů liber), která spojuje sítě těchto tří zemí. V září 2002 se Jordánsko a Izrael dohodly na plánu potrubí vody z Rudého moře do zmenšujícího se Mrtvého moře. Projekt za 800 milionů dolarů je dosud největším společným podnikem obou národů. Král Abdalláh a syrský prezident Bašár Asad zahájili projekt přehrady Wahdah na ceremoniálu na řece Jarmuk v únoru 2004.

Zahraniční vztahy Upravit

Jordánsko se snažilo zůstat v míru se všemi svými sousedy. V září 2000 vojenský soud odsoudil k smrti šest mužů za přípravu útoků proti izraelským a americkým cílům. Po vypuknutí izraelsko-palestinských bojů v září 2000 Amman stáhl svého velvyslance v Izraeli na čtyři roky. V roce 2003 jordánská centrální banka odvolala dřívější rozhodnutí zmrazit účty patřící vůdcům Hamasu. Když byl v říjnu 2002 při prvním atentátu na západního diplomata v Jordánsku zastřelen starší americký diplomat Laurence Foley před jeho domem v Ammánu, byly shromážděny desítky politických aktivistů. Osm ozbrojenců bylo později uznáno vinnými a popraveno v roce 2004. Král Abdalláh však kritizoval Spojené státy a Izrael kvůli konfliktu v Libanonu v roce 2006.

Politika Upravit

Jordánská postupná instituce politické a občanské svobody pokračuje, ale pomalé tempo reforem vedlo ke stále větší nespokojenosti. Po smrti mladíka ve vazbě vypukly v lednu 2002 v městečku na jihu Maan nepokoje, nejhorší veřejné nepokoje za více než tři roky.

První parlamentní volby za krále Abdalláha II. Se konaly v červnu 2003. Nezávislí kandidáti loajální králi získali dvě třetiny mandátů. Nový kabinet byl jmenován v říjnu 2003 po rezignaci premiéra Aliho Abú al-Ragheba. Faisal al-Fayez byl jmenován předsedou vlády. Král také jmenoval tři ministryně. V dubnu 2005 však uprostřed zpráv o králově nespokojenosti s pomalým tempem reforem vláda rezignovala a složil přísahu nový kabinet v čele s premiérem Adnanem Badranem.

První místní volby od roku 1999 se konaly v červenci 2007. Hlavní opoziční strana, Islamistická akční fronta, se stáhla poté, co obvinila vládu z manipulace s hlasy. Parlamentní volby v listopadu 2007 posílily postavení kmenových vůdců a dalších provládních kandidátů. Podpora opoziční Islámské akční fronty odmítla. Politický umírněný Nader Dahabi byl jmenován předsedou vlády.

In November 2009, the King once more dissolved parliament halfway through its four-year term. The following month, he appointed a new premier to push through economic reform. A new electoral law was introduced May 2010, but pro-reform campaigners said it did little to make the system more representational. The parliamentary elections of November 2010 were boycotted by the opposition Islamic Action Front. Riots broke out after it was announced that pro-government candidates had won a sweeping victory.

Arab Spring Edit

On 14 January, the Jordanian protests began in Jordan's capital Amman, and at Ma'an, Al Karak, Salt and Irbid, and other cities. The following month, King Abdullah appointed a new prime minister, former army general Marouf Bakhit, and charged him with quelling the protests whilst carrying out political reforms. The street protests continued through the summer, albeit on a smaller scale, prompting the King to replace Bakhit with Awn al-Khasawneh, a judge at the International Court of Justice (October 2011). However, Prime Minister Awn al-Khasawneh resigned abruptly after just six months having been unable to satisfy either the demands for reform or allay establishment fears of empowering the Islamist opposition. King Abdullah appointed former prime minister Fayez al-Tarawneh to succeed him.

In October 2012, King Abdullah called for early parliamentary elections, to be held at some time in 2013. The Islamic Action Front, continued in its calls for broader political representation and a more democratic parliament. The King appointed Abdullah Ensour, a former minister and vocal advocate of democratic reform, as prime minister.

Mass demonstrations took place in Amman (November 2012) against the lifting of fuel subsidies. Public calls for the end of the monarchy were heard. Clashes between protesters and supporters of the king followed. The government reversed the fuel price rise following the protest. [39] Al -Džazíra stated that protests are expected to continue for several weeks because of increasing food prices. [39]

Arab Winter Edit

With the rapid expansion of the Islamic State of Iraq and the Levant into northern and eastern Iraq in summer of 2014, Jordan became threatened by the radical Jihadist organization, boosting troops on the Iraqi and Syrian borders.


Jerash - Chronology

Jerash - Chronology

7th millennium BC
The earliest verifiable settlement - piles of Neolithic flint tools were found east of the Hippodrome and the Hadrian Arch.

About 2500 BC
Dolmen and a village from the early Bronze Age in the northeast of the valley

3rd century BC
First historically documented mention of Garshu, as its original Semitic name was, during the reign of Ptolemaios II Philadelphos (ruled 285 - 246 BC), when the place was a Ptolemaic stronghold.

2nd century BC
When the Seleucid Antiochos IV (ruled 175 - 164) reigned the area, the place was renamed in Antioch on the Chrysorhoas. Chrysorhoas = gold river, was the name of today's Wadi Jerash.

63 př. N. L
With the conquests under the general Gnaeus Pompeius Magnus (106 - 48 BC), Rome and then the Eastern Roman Empire also gained power in Transjordan for several centuries. Antioch on the Chrysorhoas is renamed Gerasa, the Hellenized version of the ancient Semitic name Garshu, and becomes part of the Roman Provincia Syria. Pompeius recognized the (relative) autonomy of a number of Hellenized cities, which later formed a community of interests, known as the Decapolis (a term that only emerged 100 years later) and to which the city of Gerasa belonged as well.

2nd century AD
Gerasa became prosperous particularly through agriculture on the fertile soils of the surrounding area, and iron ore mining in the hilly region of Ajloun. Like other Decapolis cities, Gerasa benefited from the expansion policy of the Roman Emperor Trajan (ruled 98 - 117 AD), who sealed the end of the Nabataean kingdom in 106 AD, incorporating it into the Provincia Arabia. In the following years, new trade routes emerged, such as the Via Nova Traiana, completed in the year 114, a 430 km long north-south connection between Bostra in the Hauran region and Ayla on the Gulf of Aqaba.

In 129/130, Emperor Hadrian stayed in Gerasa, and probably also conferred honorary rights on the city. In the following decades the building activity increased strongly. The street grid with a main axis in north-south direction (slightly tilted) crossed by east-west axes, originated about 170 AD, during the city's heyday. At the turn of the 3rd century, Gerasa could have reached up to 25,000 inhabitants.

3rd / 4th century
Turbulent times began in the 3rd century, and the building activity in Gerasa stopped to a large extent. The Roman Empire was shaken by internal struggles, and in its Eastern regions it was confronted, time and again, with military clashes with the Sasanian Empire (Persia).
From 390 to the Mid-4th century, the city wall -started between 50 and 75 AD- was fortified and extended. It used to enclose the ancient Gerasa on both banks of the Wadi Jerash, and was 3460 m long.

5th / 6th century
In the Byzantine Era, Christian sacred buildings were built throughout Jordan, but nowhere as splendid and numerous as in Gerasa, however older buildings were exploited for this purpose. The oldest church is the so-called cathedral, built 450-455 AD. Most of the church buildings in Gerasa date from the 6th century. The archaeologists have found a total of 19.

7th / 8th century
In 614 Gerasa was conquered by the Sassanids until they were defeated by the troops of the Byzantine ruler Heraclius in 629.
With the victory of the Muslim army in the Battle of Yarmouk in 636, the Byzantine (Eastern Roman) Era ended in Transjordan, announcing the dawn of an Islamic Era.
Although there was some destruction in Gerasa during the conquests, it was a plague outbreak that most affected the city.
Gerasa continued existing, and was able to maintain certain prosperity through ceramic manufacture and its trade, among other things. Until the first half of the 8th century, numerous buildings were repurposed and new Umayyad buildings arose.
After the devastating earthquake of 747, the inhabitants abandoned the city. Medieval sources describe Gerasa as deserted.

1806
The German traveler Ulrich Jasper Seetzen visited Gerasa and expressed his enthusiasm about the ruins.

1878
On the orders of the Ottoman Sultan Abdul Hamid II, Circassian people are settled in Gerasa, who used elements and materials from the ancient buildings to build their houses in the east of the city. But the part on the western bank of the river remained almost unoccupied and therefore well preserved.

1928
The systematic archaeological research of Gerasa began with several years of Anglo-American excavations under the direction of Carl Hermann Kraeling.


The Ancient Greco-Roman Ruins of Historic Jerash in Jordan

Gerasa, also referred to Antioch on the Golden River, was one of ancient Rome’s ten cities of the Decapolis on the eastern frontier of the Roman Empire in Judea and Syria. The ten cities of the Decapolis were:

  1. Philadelphia (Amman, Jordan)
  2. Gerasa (Jerash, Jordan)
  3. Pella (Pella , Jordan)
  4. Scythopolis (Beth-She’an, Israel)
  5. Gadara (Umm Qays, Jordan)
  6. Hippos (Hippus or Sussita, Israel)
  7. Dion (Beit Ras, Jordan)
  8. Raphana (Raphana, Jordan)
  9. anatha (El Qanawat, Syria)
  10. Damascus (Damascus, Syria)

Colonnaded Street in Jerash

Meanwhile back in Neolithic times…

Excavations in these Greco-Roman Ruins have proven that human beings have inhabited the area that Jerash occupies for well over 6, 500 years now. Thousands of years later we are left with some of the best preserved ruins from the Roman Empire outside of Rome itself. Walking around the ruins transported me into my imagination and I felt like a child, daydreaming about days gone by. I was thinking of what it must have been like during the time that the structures in front of me were not ruins, but rather an impressive and vibrant city alive with the sounds, smells, and sights that must have been absolutely extraordinary.

You can still see the chariot wheel tracks in the cobblestone streets like in the photo above and there are still other structures and massive mosaics in some of the buildings that are being excavated, giving you a sense of the way life was lived all those centuries ago. Some of the buildings like the south Theater are quite well preserved and restored, while there are others that leave a lot to the imagination. In some cases you can see piles of stones that have been dug up and are waiting to be put back together like a giant puzzle. This painstaking work takes a lot of effort, time and money, as well as the dedication of archeologists that specialize in this sort of thing. Just from walking around the old city for a few hours, I could see that there were a lot more areas that were just begining to be worked on and I’m excited to learn what other treasures are found in the years ahead.

The partially restored Hippodrome

Hip hip hooray for the Gerasa circus!

One of the things to do at the historic site of Jerash is watching the reenactment of the chariot races, military processions and gladiatorial games in the Hippodrome. Once again my imagination took control, pondering what it would have been like to attend a real spectacle when the Hippodrome was in its shining glory back in the third century AD. At 245m long and 52m wide there was ample seating for close to 15, 000 spectators.

The Circus (or Hippodrome) was originally constructed during Emperor Hadrian’s rule between the years 117-138 AD. Excavations show that it was built over an earlier Greek style race track. In many places in the old city of Jerash you can see where the Romans built on, over, or expanded the earlier work of the Greeks, who built their streets and buildings centuries before the arrival of the Romans.

Hadrians Arch at the entrance of Jerash

Publius Aelius Trajanus Hadrianus Augustus… A name fit for an Emperor

The Arch of Hadrian (pictured above) was buit in 129AD to honour the Emperor for visiting the city of Gerasa. Hadrian and I seem to have at least 2 things in common. We both ruled over vast empires, were adored by our people, and controlled massive armies that would follow us in to battle and follow our every command without hesitation. Hadrian in reality, and me in my dreams. ) Secondly and most importantly, we both love to travel! During his reign Hadrian visited every single province in the Empire. With an empire that stretched from northern England to Egypt, that involved a lot of travel!

Good times, bad times

The ancient city of Jerash reached a size of about 800,000 square metres within its walls. Within those walls many of the more elaborate buildings that were constructed were donated to the city by it’s wealthiest citizens. Seems that some of the wealthiest of our citizens today could take a lesson from that page in history. We always seem to read the history that tells the tales of wars and the darker times in human civilization, so I find it refreshing to read and hear the stories about kind, generous people from ancient times.

Throughout it’s history, Jerash’s population rose and declined with many different factors affecting the growth of the city. Persians invaded in 614 AD, there was a major earthquake in 749 AD, and during the Crusade years much of the city was converted into fortresses. All of these events changed the face of the once flourishing city, but the people of Jerash were a resilient group. There still were settlements in Jerash until the Ottoman period and since the 1920’s the whole area has been under excavation and new archeological discoveries are still being made.

To get the best experience in Jerash I would highly recommend hiring one of the official guides from the site. While Khaled, my intrepid host from the Jordan Tourism Board , was very knowledgable about the history of the country, it was nice to get a guide who had so much detail to share with me about Jerash. At time it was a bit overwhelming since I was trying to concentrate on taking photos and listen to the interesting history lesson I was being given. My Jerash guide did a great job of keeping us entertained and informed, he had a great sense of humour and took extra time for me to be able to get my photos.

Be prepared to spend several hours touring the ruins in Jerash, it’s worth taking your time, especially if you’re a history buff. Stay hydrated and wear sunscreen as there is very little shaded areas.

I was expecting some great things from Petra, Wadi Rum, and the Dead Sea and they sure did not disappoint, but Jerash was that unexpected treasure that I just love finding on my travels. I feel fortunate to have had such great support from the Jordan Tourism Board on the trip around the country, I learned a lot about the culture and history of a place that I must admit I knew little about.

One of the best parts of my job is getting a chance to explore so many incredible places and it makes me thirst for more adventures. I hope that I can get back to Jordan one day to continue exploring this fascinating part of the world that is so rich in history and culture. I feel like I just got a taste and I’m now eager to get a second helping. I think you’ll feel the same way when you go to Jordan.

The main colonnaded avenue in Jerash

My gratitude to the team at Royal Jordanian for getting me to Jordan in style!


The Archaeology of the Roman City of Jerash, Jordan

A major Roman City in Jordan, Jerash’s archaeology is amongst the best preserved in the empire. Its public Roman architecture reveals how the city evolved.

Jerash in modern Jordan was one of the ten cities of the Decapolis. Founded by the Seleucids on a site occupied from prehistoric times, it became a Roman city in 63AD.

Jerash’s history can be read in its archaeological remains, which are excellent owing to its long abandonment. Many of its classical Roman civic features have been excavated. They show the development of Jerash as a Roman town and how it maintained its Syrian character.

An Ancient City of Jerash

Situated 48km north of Jordan’s capital Amman, the area around Jerash was occupied from prehistoric times. Archaeologists have found evidence of the earliest settlement around the area of the south gate. It is estimated that this early site dates to around 1600BC or the mid Bronze Age.

The city of Gerash or Gerasa as it was known was first built by the Seleucids in 170BC. Established in what became the south of the Roman city, it was centred on the mound of the temple of Zeus. But the city was not merely a Greek colony. Coins and inscriptions in both Greek and Nabatean show that these eastern traders had a considerable influence in the city.

Jerash became a Roman city in 63AD and its expansion began. By the second century AD, one hundred hectares were contained within its city walls.

Although it began to decline in the mid third century, Jerash still remained an important Christian city, maintaining its prosperity with farming, mining and trade. Its ultimate decline began in the seventh century when it was taken by the Arabs and the city was abandoned.

Unlike many ancient cities, the city was not resettled until 1878. This meant that the ancient buildings were left to the elements and not robbed of their stone. This has allowed archaeologists to reconstruct a picture of the buildings from the remains left on the site.

Roman Temples

Jerash had a number of temples. Many were dedicated to Greco roman deities such as Nemesis. In many cases, these deities were to Hellenised versions of local gods. Dionysus, for instance is believed to have been affiliated with the Nabataean god Dusares.

Of the temples in the city, the best preserved and studied are the temples of Zeus and Artemis.

Temple of Zeus-Set on a mound overlooking the oval forum and the southern entrance to Jerash, the temple of Zeus marked the central point of the Hellenistic city. Three identifiable phases have been excavated. The first two were built in the early first century AD. Inscriptions from these phases show that the rebuilding work was financed from substantial donations made by local traders-a testament to Jerash’s prosperity.

The remains on the site today date to Jerash’s Roman revamp in the second century AD. Although the temple itself was built on a natural hill, its sacred precinct was artificial and supported on a series of vaults that still survive today. The Roman redesign preserved the Syrian design and layout of the temple, indicating the continued importance of the local population.

Temple of Artemis-Artemis may have been the daughter of Zeus in Greece but in Gerash she was the patron deity of the city. This suggests that the Artemis of Jerash was in fact a Syrian deity in disguise from Jerash’s pre Seleucid days.

The sanctuary of Artemis was much larger than that of Zeus. It was also the first to be renovated in the second century. Work began in 150AD. Little remains of the naos or house of the goddess within the temple although archaeologists have deduced it was lined with marble. Hooks have been found on the inner walls that would have held the slabs in place before they were removed to nearby Christian churches.

But the Christians did not destroy Artemis’s complex as they had other pagan temples elsewhere. This was left to nature. But the vast temenos and its monumental entrance of propylaea still remain, giving a good idea of the extent and grandeur of the sanctuary in its heyday.

The Roman Theatres

Jerash had two Roman theatres which were not only dedicated to entertainment but also the government of the city.

The South theatre. Built in 90s AD, this is the oldest theatre in Jerash. The theatre was completed in the early second century AD. Designed purely for entertainment, it is one of the most impressive of its type. It had the capacity to seat around three thousand people. The lower rows of seats were numbered, suggesting that some of those seats were available for reservation-or naturally reserved for the local dignitaries who inscriptions once again record as funding the building work.

Northern Theatre. Built during the Roman redesign of the city in the 160s AD, the north theatre is smaller than its southern counterpart. Its lower seats are marked in Greek with the names of the cities voting tribes, suggesting it may have operated as a council chamber.

By the third century, its function had changed. More upper rows were constructed, expanding its capacity to 1600 people. The orchestra was also decorated with reliefs of women and boys dancing and making music, suggesting its function was now one of entertainment.

Other Roman Architecture

The City Walls. The original walls of Jerash were a metre thick. They were strengthened until they were three metres thick in the fourth century AD as a reflection of the instability of the empire.

The Arch of Hadrian. A roman triumphal arch built outside of the southern extent of the city, the arch of Hadrian was built in 130AD to commemorate the visit of the emperor Hadrian. The arch’s sides remained untrimmed, suggesting it was designed to fit within new city walls. Abutments were later added when the walls were never built indicating that the Romans may have planned to expand Jerash but that those plans never came off.


The Ruins of Jerash

There are a few places in the world where one has the opportunity to see history re-inacted, but only in the ancient hippodrome of Jerash can you witness chariots race or gladiators in full regalia clash on the site where Roman athletes and warriors one walked and fought.

Hidden for hundreds of years under the shifting sands of Jordan, picturesque ruins are all that remains of a once-great ancient city that saw the likes of Alexander the Great, the emperors Trajan and Hadrian, and the mathematician Nichomachas.

Most of the ancient city of Gerasa was destroyed in an earthquake in 749 AD, leading to comparisons to another great Roman city: Pompeii. The ruins were re-discovered in 1806 by German explorer Ulrich Jasper Seetzen.

Today it is one of the best preserved Roman cities in the Middle East, and is a popular destination for those who would like to witness the majesty of Roman architecture, marvel at extraordinarily well preserved mosaics and carvings, and to see full-speed horse-drawn chariot races.

The Jerash Heritage Company puts on daily spectacles known as the “ Roman Army and Chariot Experience” , with 45 “legionaries” in showing off battle tactics in armor, gladiators battling, and a seven lap race in Roman chariots.


Jerash

In AD 749, the ancient city of Jerash was hit by a devastating earthquake. Excavating private houses that collapsed during the disaster has revealed a wealth of information about the Umayyad city. These, though, are just some of the finds encountered during recent archaeological work in the north-western part of the site, as Achim Lichtenberger, Eva Mortensen, and Rubina Raja reveal.

The ruins of Jerash seen from the north-western part of the city, where a Danish-German team have shed new light on activity in this so-called ‘peripheral’ area. In the foreground are the remains of the Synagogue Church, and to the left is the large Artemis Temple. To the right is the South Theatre and the Oval Piazza, and in-between is the Temple of Zeus. [ALL IMAGES: The Danish-German Jerash Northwest Quarter Project, unless otherwise state]

It is winter. The kitchen is humming with activity, as sheep’s wool is prepared for textile production and fires are kept up. The sheep have already been sheared with large iron scissors, and now the wool is being combed, while the fibres are softened and dyed. The household is busy. One member gets out a large iron ladle to stir either the soaked fibres or the coals in the fire. Another inhabitant heads upstairs to find the wooden spindles and the matching clay and rock-crystal whorls, so that they are ready for spinning the fibres.

At the bottom of the photograph is a lead container that encased a silver scroll (shown at the top). This scroll was unfolded digitally to reveal 17 rows of pseudo-Arabic letters, which do not have a coherent meaning, but belong to the Graeco-Roman tradition of magical texts.

The kitchen is a rather large room, which covers about 17m 2 . Set into the floor in a corner are two column drums, one of which works as a crusher. On the opposite side of the room, a hearth sits on the stone floor, with cooking pots, jugs, and jars as well as fine-ware bowls arranged nearby. From the kitchen area, it is possible to enter another room, which gives access to the upper storey. Ascending the stairs would lead to walls decorated with paintings and stucco profiles, while the owners’ belongings placed here include, among other things, fine glass bottles, lamps, a small lead mirror, a belt, jewellery, a purse containing a collection of old coins, and a wooden casket. The casket contains scrap: fragments of broken metal saved for later reuse. Careful inspection might also reveal a lead case holding a thin and well-hidden rolled-up silver scroll engraved with undecipherable pseudo-Arabic letters – a magic spell. Only its owner knows whether it is meant to ward off illness, act as an amulet protecting the family, or bring harm to somebody.

A section of a large trough containing thousands of already cut white tesserae, still waiting to be used.

Next door, the neighbours are having their house refurbished. The sound of chipping echoes through its rooms, as craftspeople prepare tesserae for new mosaic floors. They have already finished a white, undecorated mosaic floor on the upper storey, while the walls are ready to receive a coat of plaster before being painted. A staircase leads down into an open courtyard, where a cistern collects rainwater channelled through pipes from the roof. Various rooms open off this space, some boasting arched doorways. In one of these abutting rooms, the mosaicists have cached white tesserae in a large trough. Thousands of these stone pieces have been cut and are now ready to be laid. Due to the renovation work, this part of the house has been vacated by its owners, who have stored most of their belongings elsewhere.

Both houses are, then, hives of activity. But suddenly, the mosaicists, painters, textile producers, and everyone else in the houses stop what they are doing. The ground has started moving and the walls are shaking ominously. Everyone attempts to flee. But when the limestone houses collapse, one person does not make it out alive.

A devastating earthquake

According to archaeological finds, this is a scenario that could have played out on 18 January AD 749 in a pair of Umayyad houses in Jerash, an ancient city located in present-day Jordan. Until the earthquake, Jerash, or Gerasa as it was called in antiquity, had been thriving. The city lies in what was then a very fertile region. To the north-west are the fecund Ajlun Highlands, while a region of basalt formation called Hauran lies to the north-east, and to the east are steppe deserts. The close surroundings of Gerasa were bountiful, and we know that the land was once intensively cultivated with flax, olives, and grapes, among other crops. Indeed, the hinterland hills still give the impression of being productive land, inviting images of how lush they must have been in Jerash’s heyday. The river Chrysorrhoas (meaning the Gold River) also ran through the city. It was spanned by at least five bridges, binding the two halves of the city together. Today, the river is known as simply ‘the wadi’, reflecting its somewhat diminished state, following both climate change and the toll taken by greater exploitation of water resources.

The city had prospered for many centuries before the earthquake struck. It is clear from the results of various excavations that a settlement of some form existed by the Hellenistic period, but today the city centre is dominated by structures dating to later eras, namely the Roman and Byzantine to early Islamic periods. It was during the early centuries AD in particular that a flourishing urban landscape took shape, boasting monumental public buildings, swathes of domestic housing, and sophisticated infrastructure. Gerasa also boasted productive pottery industries. While various types of fine ware were imported, for the most part the Gerasenes were patrons of local ceramic products, be they robust cooking pots or fashionable tableware. The city is renowned for manufacturing the so-called ‘Jerash bowls’ and ‘Jerash lamps’, which in addition to finding favour in the city, were also exported to surrounding regions. The Gerasenes also had a fondness for glass objects, with this material imported in its raw form, or as finished products. Late Antiquity saw a surge in the recycling of glass vessels, which were remelted before being blown into new forms. We can trace this industry via the contamination of the glass brought about by the fuel used to remelt it. Metals were also imported and reused, and, as in so many ancient urban centres, lead contamination can still be traced in the soils.

The city’s fortunes changed abruptly on that January day in AD 749. Buildings and colonnades came tumbling down as the earthquake forced the inhabitants from their homes. Numerous cities in the Middle East suffered extensive damage, and in Jerash urban life was never the same again. Large parts of the city were laid waste, prompting the survivors to try their luck elsewhere. At the time, Early Islamic Jerash was under Umayyad rule. However, turmoil and political unrest meant that the Umayyad caliphate was on its last legs, and in AD 750, the Abbasids overthrew it to become the new ruling class. Meanwhile, in Jerash most of the collapsed monuments and houses would never be re-erected. Indeed, evidence of settlement within the city walls is generally scarce from the mid-8th century onwards.

Refinding ancient Gerasa

Gerasa returned to prominence at the beginning of the 19th century, when its ruins were rediscovered. Soon afterwards, the site had become a regular destination on the itinerary of European travellers exploring the Middle East on their Grand Tours. The early travel accounts and photographs occasioned by such visits still provide us with valuable knowledge. This is in part because the ancient remains on the eastern side of the wadi have since been largely swallowed up by modern housing. But the early eye-witness testimonies are also important for describing the nature of the ruins before large-scale digging took place.

Organised archaeological excavations were initiated in the early 20th century. The 1920s and ’30s, brought a joint American and British expedition, with many buildings and complexes excavated, studied, and then published. This early work was mostly focused on the public structures situated along the main street, the so-called cardo, which leads through the city and runs almost parallel to the wadi. Since then, several archaeological missions have undertaken fieldwork in Jerash, uncovering workshop areas, private houses, public buildings, and religious structures.

Today, on the western side of the wadi, one of Jordan’s great tourist attractions can be experienced: half of an ancient city graced with a magnificent colonnaded street, two well-preserved theatres, a hippodrome, arches, a monumental sanctuary dedicated to Artemis and another large sanctuary dedicated to Zeus Olympios, a mosque, and numerous Christian churches. The Roman-period city wall is still partly standing, though sadly it is also being damaged by modern developments around the ancient site. When complete, this fortification stretched for about 4km (2.5 miles), encircling urban Gerasa. Several gates pierced the curtain, as did water gates, controlling the river traversing the city. It was within the wall, in what is known as the ‘Northwest Quarter’ – an area that has long been judged ‘peripheral’ – that work was underway in those two houses on that fateful day in AD 749. As it turned out, after the earthquake had passed, the collapsed structures would not be revisited until 2014.

The beginning of excavations in 2016. Trench V is laid out to investigate the House of the Tesserae further. The modern city and the Temple of Artemis are seen in the background. For little more than a month, soil is removed, finds are recorded, and structures are preliminarily interpreted.

This is an extract of an article that appeared in CWA 107. Read on in the magazine (Click here to subscribe) or on our new website, The Past, which offers all of the magazine’s content digitally. At The Past you will be able to read each article in full as well as the content of our other magazines, Current Archaeology, Minerva, a Záležitosti vojenské historie.


WHEN IS THE BEST TIME TO VISIT JERASH

Often, when we were searching for photos of various ruins, we noticed that they stand in a parched landscape, and therefore the beauty of the ruins does not stand out as it could. We mean really on the photos, we know that seeing the ancient architecture in person is very different.

But it was not the case of Jerash in spring. The city is close to the Jordan Valley, the soil here is famous for its fertility, and the whole area was in bloom.

If we should recommend you the best time to visit Jordan, when the ruins are the most picturesque, based on our experience, it would be March till May as the flowers really highlighted the site's beauty.

But it is possible to visit Jerash in other months too, and we believe your experience will be similarly mind-blowing.

Summer in Jordan is hot, and because there is almost no shade, your time here can be a bit challenging (start early in the morning and then take a rest at noon). It also rarely rains. In autumn the high temperatures finally get to normal, and the country is a bit greener again, thanks to irregular rain.

Winter in Jerash is cold, it is the rainiest time of the year, but you can enjoy the visit the same as in other months, but it is recommended to arrive well-equipped.


What to pack when you visit Jerash ruins.

The site of the Jerash Roman ruins is large and fairly open, so take plenty of water and wear sunscreen , there is next to no shade at the site.

Wear decent shoes too, it’s quite amusing watching (in particular) fashionistas arriving in their ridiculous heels. The ground is uneven and cobbled – it’s an archaeological site! so just leave the strappy sandals, stilettos and flip flops at home. I wore tennis shoes – I was fine in this. But please, don’t be that idiot with regards to footwear.

Wear sunglasses too – even if it’s slightly overcast the stone is light in colour so the sun reflects off it. Alternativně, take a cap or hat with a wide brim.

There are only limited places to get food inside the ruins of Jerash, so pack plenty of snacks if you are planning on visiting for the whole day.


Podívejte se na video: Джераш часть 2 - Иордания (Červen 2022).